+420 737 211 101 fara.rakovnik@email.cz

Opravoval motory, teď je varhaníkem

Převzato z  raport.cz/noviny/archiv/2012-12-06/49

Aleš Nosek

Mladý varhaník Aleš Nosek není v Rakovníku neznámým pojmem. Znají ho však nejen ti, kteří sledují Festival duchovní hudby či navštěvují páteční a nedělní mše, několik let svého života strávil mimo jiné i na SOUz v Novém Strašecí. Právě o této zajímavé životní odbočce, ale pochopitelně nejen o ní byl náš následující rozhovor. V jeho úvodu se Aleš pochlubil, že obdobné povídání točil asi před dvěma lety pro Český rozhlas stanici Vltava. „Bylo to Studio M s varhaníkem Alešem Noskem. Jsou v něm zakomponované mé nahrávky z absolventského koncertu v klášteře ve Vyšším Brodě a ze Zábřehu na Moravě, kde jsem točil reprezentativní CD tamních varhan.“

Proč automechanik?

„V patnácti asi málokdo ví, kam by chtěl v životě směřovat, a netušil jsem to ani já. Tak jsem šel do KC na přehlídku středních škol. Najednou jsem tam viděl řidičák a svářečské průkazy zadarmo, takže volba byla jasná, šel jsem na učební obor automechanik do SOUz Nové Strašecí,“ vysvětluje. Toto rozhodnutí učinil Aleš v době, kdy už začal hrát amatérsky na varhany. Jeho původním nástrojem však byla tahací harmonika, na kterou chodil dva roky. „Protože jsem také ministroval v kostele, přihlásil mě pan farář do amatérského kurzu pro varhaníky, který pořádá pražské arcibiskupství. Chodil jsem tam asi pět let a právě tam se zrodil můj zájem o varhanní hudbu. Měl jsem díky tomu příležitost dostat se do pražské katedrály. Varhanní zvuk mě naprosto dostal a ohromil. Je totiž nesmírně bohatý. Varhany jsou jako orchestr, dokážou hrát potichu , středně silně,silně a velmi silně, mají různé barvy-flétnové, smykavé či jazykové hlasy a pochopitelně při plném zvuku – varhanním plénu – člověku úplně běhá mráz po zádech hlavně ve velkých kostelních prostorách.“

Zázrak se nekonal

Přesto, že ho varhany nadchly, tři roky studoval na automechanika, chodil na praxi do Autostopu a do ČSAD. Opravoval motory, seřizoval vstřiky u autobusů a pak si ještě dodělal dvouletou nástavbu, takže se stal i odborníkem na zemědělské stroje. „To už byla doba, kdy jsem začal přemýšlet, jestli se muzikou nebudu zabývat vážněji. Ale sám bych se k tomu asi nikdy nerozhoupal. Konzultaci na pražské konzervatoři mi domluvil taťka. A bylo vymalováno. Začal jsem jezdit na konzultace k profesoru Popelkovi a připravoval se na přijímací zkoušky.“ Problém však byl v tom, že až nyní začal hrát na klavír. „Varhaníci musí mít dobrou klavírní průpravu, úplně ideální je hrát od šesti, sedmi let. Toto období jsem úplně přeskočil a naskočil jsem do toho až v devatenácti. Tuto mezeru pociťuji dodnes.“ Přes veškerou snahu přijímací zkoušky neudělal. „Zvládnout za půl roku etudy Cramera a Černého je opravdu nadlidský výkon,“ dodává.

Studijní anabáze

Následoval pomaturitní jazykový kurz na Kladně na pobočce Akademie Jana Ámose Komenského, kam Aleš Nosek chodil na němčinu. Přijímačky na konzervatoř zvládl o rok později v Českých Budějovicích. „Šest let jsem tam jezdil Bezdrevem (než ho zrušili). Absolvoval jsem tam čtyři roky, maturitu a dva roky vyšší odbornou školu. Pak jsem se nějak automaticky začal připravovat na akademii. Opět se dělaly přijímačky z klavíru a varhan. Vstával jsem v šest ráno a dřel NA klavír. Jako zázrakem se mi podařilo dostat se na AMU napoprvé. Měl jsem štěstí, že se nás hlásilo jen pět. Brali dva, takže to bylo téměř padesát na padesát.“ Dalším sítem procházel Aleš Nosek letos v květnu – přijímačky na magisterské studium. „Do Prahy jsem se nedostal, brali jen jednoho, tak jsem šel o dům dál. Měl jsem předjednanou stáž v Regensburgu, a když Praha padla, nabídl mi tamní rektor, abych zkusil přijímačky k nim na vysokou školu církevní hudby. To jsem učinil 6. července a dnes jsem ve své poslední studijní etapě – Master studia,“ popsal svou studijní anabázi.

Varhanický ráj

Dnes je Aleš Nosek rád, že jej osud zavál právě do Německa. Neboť, jak vysvětluje, varhanní kultura je tam na trochu jiné úrovni než v Čechách. „Varhaník tam má ještě nějaké postavení. I na vzdělání tam jsou peníze. Například v Praze na AMU vůbec nebyl pro varhaníky povinný klavír, takže jsem si musel platit soukromé hodiny. Teď si připadám, že jsem v dobrých rukách.“ Svůj pobyt v Regensburgu přirovnává k varhanickému ráji. „Na škole máme třináct píšťalových varhan, v Praze jsme měli dvoje a neustále jsme se prali o cvičné hodiny, což bylo katastrofální. Dnes se mohu opravdu vyřádit, škola je v areálu bývalého kláštera, jehož součástí je i kostel s varhanami, takže je to skutečně varhanický ráj.“

Neposlouchatelné začátky

Do svého ráje se Aleš Nosek vrací pouze na dva dny v týdnu. „V pondělí, úterý a v pátek učím odpoledne na ZUŠ a ve středu a ve čtvrtek jsem v Německu. Snažím se cvičit zhruba čtyři hodiny denně. Někdy je to méně, jindy více, ale jeden den v týdnu vysadím úplně. Kdyby člověk cvičil pořád dokola, asi by se z toho zbláznil. Je to hrozná rutina – každý den vstát a od devíti do jedné cvičit. Jsem nejradši, když si to odkroutím dopoledne, dokud jsem ještě čerstvý.“

Samo cvičení je prý v paneláku docela problém. „Doma mám piáno, ale musel jsem si dát mezi kladívka a struny filc, aby to tolik neznělo i k sousedům. Přes léto mohu cvičit i v kostele, čehož pochopitelně využívám, i když ty první pokusy, když studuji nějakou novou skladbu, nejsou vůbec poslouchatelné. Snažím se proto brát trochu ohledy na příchozí, abych jim nevrzal úplné nesmysly, takže ty úplné prvopočátky skladeb dělám doma u klavíru. Až když mám prstoklady nacvičené, zkouším v kostele, protože na varhany se pochopitelně hraje i nohama. Dá se říci, že ty začátky, kdy čtu noty a pronikám do skladeb mě baví ze všeho nejméně. Což je dost dlouhé období.“

Krávy jsou relax

Když je řeč o tom, kde si Aleš Nosek nejlépe vyčistí hlavu, říká sice jednoznačně, že sport je pro něho tabu, ale z následujícího výčtu vyplývá, že to není tak docela pravda. „Mám velmi rád kolo, když to jde, vyjíždím na Křivoklát a na Louštín. Jednou týdně také chodím plavat do bazénu. Ale asi úplně nejvíc si vyčistím hlavu u kamaráda na statku na Vysočině. Tam třeba jezdím s traktorem nebo kydám hnůj kravám… Je to absolutní změna činnosti. Neumím si představit, že bych se někdy zabýval pouze hudbou a neměl nic jiného. Potřebuju nějaký relax a změnu činnosti,“ upřesňuje. Vedle fyzického odreagování má Aleš Nosek rád i současnou hudbu. „Poslouchám relativně moderní muziku, strašně rád mám ABBU, Queeny – Freddieho Mercuryho. Fakt je, že to jsou relativně staré záležitosti, ale to, co produkuje dnešní rádio (moderní popovou scénu) absolutně zavrhuji, jsou to až na výjimky absolutní blafy.“

Popové varhany

V této souvislosti možná leckoho napadne, že zahrát ABBU či Queeny na varhany by mohlo znít velmi zajímavě a příjemně. Prý to není nic nového. „V Americe existuje varhaník Gregory D’Agostino, který hraje popové věci na varhany. Musím říct, že to není úplně hloupé, jak jsem už řekl, varhany dokáží dost dobře imitovat orchestr, takže se na ně dá zahrát asi úplně všechno. Ale mě tohle nebere. Miluju, když si mohu zaburácet na varhany třeba Bacha.“ Úplně nejradši má prý Aleš Nosek francouzskou varhanní muziku. „Jsou to velice vděčné skladby. Ze svých koncertů mám vyzkoušeno, že na ně posluchači velmi dobře reagují. Jsou to převážně skladby pařížských varhaníků, které vznikly pro pařížskou katedrálu nebo obrovský chrám Saint Sulpice, kde jsou jedny z největších varhan na světě. Mají pět manuálů (klávesnic) a klaviaturu pro nohy, takže tam člověk sedí jako v raketě.“

Noční jezdec

Do Paříže se Aleš Nosek podíval se svým profesorem Pavlem Černým z AMU. „On tam měl koncert a já jsem mu asistoval. Mám na to velice živé vzpomínky, ale spíše bych vám řekl jednu perličku z cesty, abychom pořád nemluvili jen o muzice. Do Paříže jsme jeli na noc jeho Favoritem a cestou nás potkala strašná průtrž mračen. Voda byla všude a najednou nám Favorit chcípnul (dostala se mu voda do rozdělovače). Naštěstí to bylo kousek od sjezdu z dálnice, tak jsme ho odtlačili. Jak byl motor horký, rychle vyschnul, takže jsme mohli za chvíli normálně nastartovat a pokračovat v cestě. Jenže pan profesor byl úplně mokrý a chtěl se převléknout. Ale první, co měl po ruce, bylo pyžamo. Do Paříže jsme přijeli někdy ve čtyři hodiny ráno a on se – tak jak byl – šel na předměstí ptát na benzinovou pumpu, jak se dostaneme do centra. Po návratu do auta jsem mu říkal, že je noční jezdec a ten přirozeně musí jezdit v pyžamu.“

Zůstaň u varhan

V souvislosti s touto příhodou se nabízí otázka, zda se Alešovi někdy na jeho cestách hodilo, že je vyučeným automechanikem. „Právě nedávno, když jsem se vracel z koncertu z Prahy, jsem srazil divoké prase. Naštěstí docela šikovně, takže jsem si jen rozbil pravý přední blinkr. Opravu si dělat nebudu, na to mám lidi. Jinak, co se týká auta, jen si dolévám vodu do ostřikovačů. Dokud jsem měl starého žigulíka, vyvařoval jsme si na něm shnilé plechy a vyměňoval brzdové destičky. Dnes už si ani neumím představit, že bych se vracel k automechanikovi. Navíc jsem to nikdy pořádně nedělal, byl jsem pořád v tahu toho studia. Když se dnes potkám se svým bývalým mistrem z učiliště, říká mi, ať radši zůstanu u těch varhan.“

Otužování?

Nevím, kolik jste zažili koncertů v kostele. Ať je zážitek z nich jakýkoli, jedno mají společné – všeprostupující chlad. Jak je na tom varhaník? Musí se preventivně otužovat, nebo je to hraní v zimě o zvyku? „Když se hraje na mších, je to opravdu mraznička, ale jakmile jde o nějaký adrenalinový zážitek, jako je koncert, zahřeju se velice spolehlivě. Jsem poměrně nervák, rozhodně o sobě nemohu prohlásit, že bych byl suverén, takže mám před každým koncertem trému. Je to moje společnice, se kterou vystupuji pokaždé. I když postupem času je to spíše taková moje kamarádka, s níž jsem se naučil spolupracovat. Dnes už se dokážu nějak zkoncentrovat, ale ty začátky byly opravdu drsné. Ještě na konzervatoři při školních koncertech jsem trpěl jako kůň a moje profesorka také,“ směje se Aleš.

Holky a budoucnost

Ono vlastně celé naše povídání probíhá s úsměvem a v pohodě. Možná i proto si dovolím otázku, zda holky letí na varhaníky? „Musím se přiznat, že jsem to také zkoušel. To jsou takové ty puberťácké lásky na té konzervatoři. Potřeboval jsem se s někým podělit o krásný zážitek z varhanní hry. To, že to někdy byla holka, byla možná náhoda, možná ne. Fakt je, že varhany nejsou právě mobilní nástroj jako třeba kytara. Na jejich převezení by byly potřeba někdy i tři kamiony.“

Vzhledem k tomu, že už se Alešovi pomalu, ale jistě blíží konec studia, uvažuje i o své budoucnosti. „Pokud nesklouznu k tomu, že budu jako DJ Agostino a nezačnu hrát pop na varhany, je mi jasné, že bude velice těžké se tady uživit. Stoprocentně musím být činný na ZUŠ minimálně na půl úvazku. Ale ani koncertně to tu není úplně mrtvé. Mohu počítat s tím, že udělám roční průměr (je to slabé) tak patnáct, dvacet koncertů. Dobré jsou občas i nějaké doprovody bohoslužeb se sborem,“ vypočítává.

Na velikosti nezáleží

Během své několikaleté varhanní praxe si Aleš Nosek vyzkoušel už mnoho nástrojů. „V poslední době jsem hrál u sv. Jakuba v Praze, kde jsem měl takový nedělní polední mini koncert. Tam jsou úplně největší chrámové varhany v Čechách. Jejich zvuk je opravdu velice bohatý a mohutný. Ale musím říct, že co se týče velikosti varhan, tak – jak se říká v jiné souvislosti, že na velikosti nezáleží – to platí i u varhan. Ne vždy velké varhany znamenají kvalitní a dobrý nástroj. Někdy naopak varhany s jedním manuálem a několika registry mohou být mnohem kvalitnější a hezčí nástroj. Jinak je u nás celá řada krásných varhan. Například ve Vyšším Brodě, v Chebu a pochopitelně v Praze.

Více zde: https://rkfrakovnik.webnode.cz/news/opravoval-motory-ted-je-varhanikem/