Římskokatolická církev

Římskokatolická církev, v běžné mluvě často označovaná nepřesně jako katolická církev, je největší z třiadvaceti autonomních katolických církví a jedinou západní katolickou církví. Asi 1,13 miliardy pokřtěných římských katolíků činí římskokatolickou církev největší křesťanskou církví (zahrnující polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě. V České republice se k ní podle posledního sčítání lidu (2011) hlásí 1 083 899 věřících.

Kromě společenství s římským biskupem, papežem, které spojuje všechny katolické církve, je pro římskokatolickou církev typický latinský ritus; až na výjimky se jedná o ritus římský, místně církev užívá i jiných ritů (milánská arcidiecéze užívá ambrosiánský ritus, v Zairu se užívá upraveného ritu, označovaného často jako zairský ritus).
Katolická církev se považuje za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem, římského biskupa označuje za přímého následníka sv. Petra, jehož Kristus dle ní učinil hlavou církve, a ostatní své biskupy za přímé následníky dvanácti apoštolů.

Římskokatolická církev v Česku

Česká biskupská konference

Římskokatolická církev je největší organizovanou náboženskou skupinou v České republice. Podle sčítání lidu z roku 2011 se k ní hlásí 1 083 899 obyvatel (tj. 10,4 %). Návštěvnost nedělních bohoslužeb činí cca 4 %. Největší zastoupení má v oblasti jižní a střední Moravy, nejmenší v severních Čechách.  Struktura Římskokatolická církev se v České republice člení na 8 diecézí sdružených ve 2 provincie, v jejichž čele stojí arcibiskupové-metropolité. Česká provincie se sestává z arcidiecéze pražské (arcibiskup pražský je nejen metropolita český, ve smyslu české provincie, ale i primas český, ve smyslu ČR) a diecézí českobudějovické, královéhradecké, litoměřické a plzeňské, Moravská z arcidiecéze olomoucké a diecézí brněnské a ostravsko-opavské. Zvláštní status má tzv. vojenský vikariát, který působí při jednotkách Armády České republiky po celém světě. Sídelní a pomocní biskupové diecézí obou provincií tvoří společně s biskupy apoštolského exarchátu pro katolíky východního obřadu Českou biskupskou konferenci, která má status právnické osoby a zastupuje celou katolickou církev v České republice. Vzhledem ke svému masovému charakteru je římskokatolická církev jedinou církví v Česku, jejíž struktura farností funkčně pokrývá území celé země a která provozuje (ať už na úrovni celostátních, diecézních či řádových struktur) komplexní systém školských, charitativních a zdravotnických zařízení. Česká katolická charita je největší charitativní organizací České republiky. Římskokatolická církev či katolické řády a kongregace provozují řadu mateřských, základních a středních škol a případně mají patronát a podíl na vedení tří teologických fakult státních univerzit. Svatý stolec je u Vlády České republiky diplomaticky zastoupen apoštolským nunciem.

Struktura diecézí a kněžstvo 

Základní strukturní jednotkou diecéze jsou farnosti, které se pro usnadnění správy sdružují do svazků. U České církevní provincie se nazývají vikariáty, na území Moravské církevní provincie pak děkanáty. Ještě za první republiky byla samostatnou farností s vlastním knězem prakticky každá jen trochu významná obec, ovšem komunistický režim pronásledováním a omezováním možností výchovy nového kněžstva dosáhl značné sekularizace společnosti. To je jedním z důvodů dnešního nedostatku kněží. Ten je ještě zvýrazněn tím, že velkou část dnešního kněžstva tvoří starci, kteří přesluhují daleko do důchodu, což je třeba zohlednit při jejich úkolování. Uchazečů o kněžské povolání je málo a posily z Polska nejsou tak velké, aby tento fakt vyrovnaly.

Proto došlo (dokonce i v nejzbožnějších oblastech Moravy) k připojování menších a méně významných farností k větším – farář tak často má ke své hlavní farnosti na starost i několik menších v okolí. Zatímco na Moravě je toto sdružování prováděno spíše jako dočasné, diecéze v Čechách je často formalizují a jednotlivé farnosti ruší a slučují (viz např. plzeňská diecéze). Pomocné síly v podobě kaplanů mají pouze velké farnosti (obvykle ty ve městech). Částečně mimo strukturu farností a diecézí stojí katolické řády a řeholní kongregace, částečně ve farnostech řády vypomáhají.

Katoličtí duchovní působí i v ozbrojených silách ČR a českých věznicích: v roce 2007 šlo o 11 vojenských kaplanů v čele s kpt. Jaroslavem Kníchalem (10 kněží a jeden trvalý jáhen), 1 kněze určeného pro spolupráci s policií, 7 vězeňských kaplanů a téměř 60 dobrovolníků docházejících do věznic.

Věřící 

Při posledním sčítání lidu z roku 2011 se k římskokatolické církvi v České republice přihlásilo 1 083 899 obyvatel (tj. 10,37 %), což je proti sčítání z roku 2001 pokles o 1,6 milionu věřících, oproti sčítání z roku 1991 o 2,7 milionu věřících . Tento rozdíl je vysvětlován jednak poklesem popularity náboženství ve srovnání s polistopadouvou euforií, která v roce 1991 ještě působila, jednak přirozenou obměnou obyvatelstva a velkým podílem lidí, kteří při sčítání víru neuvedli s tím, že se jedná o soukromou věc. Prudký propad je tak přisuzován spíše matrikovým a formálním věřícím, než praktikujícím věřícím. Jako druhý důvod je uváděna přirozená obměna obyvatelstva: nejstarší ročníky obyvatel vykazují vůči statitice celé české populace silně nadprůměrný podíl jak praktikujících katolíků, tak lidí formálně se ke katolické církvi hlásících.

Rozložení katolíků na českém území není samozřejmě rovnoměrné. Obecně lze říci, že venkov je mnohem religióznější než velká města, a že katolická církev má mnohem silnější pozici na Moravě než ve zbytku republiky. Na území Moravské církevní provincie činí podíl katolíků na veškerém obyvatelstvu 37,65 % oproti 19,69 % na území České církevní provincie (dle sčítání lidu 2001). Podle téhož zdroje je nejkatoličtější obyvatelstvo olomoucké arcidiecéze (41,39 % obyvatel se deklaruje za katolíky), těsně v závěsu je brněnská diecéze (39,37 %). Protipólem s nejmenším podílem katolíků je diecéze litoměřická (zde se ke katolické církvi hlásí pouze 12,8 % obyvatel).

Velkou a hojně diskutovanou otázkou je, nakolik je hlášení se k církvi spjato s praktikováním katolické víry a nakolik jde pouze o formální deklarací. ČBK zorganizovala v letech 1999 a 2004 o první povelikonoční neděli sčítání všech účastníků bohoslužeb. I zde byl zaznamenán pokles, byť zdaleka ne tak výrazný. V roce 1999 zašlo na mši o první povelikonoční neděli 414 539 věřících (bez litoměřické diecéze), v roce 2004 pak 405 446 (s litoměřickou diecézí). Regionální rozdíly v návštěvnosti bohoslužeb víceméně kopírují rozdíly v počtu lidí hlásících se k římskokatolické církvi ve sčítání lidu (tj. v oblasti, kde se hlásí k římkokatolické církvi více obyvatel, též více obyvatel navštěvuje bohoslužby a naopak.

V roce 2009, ve výzkumu agentury STEM, 30% dotazovaných, kteří se pokládají za římské katolíky, uvedlo, že církve považuje za neužitečné organizace.

Hospodářská situace 

V důsledku čtyřicetiletého pronásledování ze strany komunistického režimu je hospodářská situace celé české církve velice špatná. Komunistický režim ji připravil o prakticky veškerý výdělečný majetek a finanční rezervy (částečně je zestátnil, částečně bez jakéhokoliv zákonného podkladu zabral). Církvi byla ponechána pouze většina kostelů a far. Od pádu komunismu byla zatím vrácen pouze nepatrný zlomek církevního majetku (většinou klášterní budovy), který byl zpravidla nevýdělečný a v katastrofálním stavu. Otázka restitucí dalšího majetku, včetně polností, lesů a dalších položek, je stále otevřená a dané položky chrání tzv. blokační paragraf.V současné jsou příjmy katolické církve v České republice tvořeny zejména státním příspěvkem na platy duchovních, státními příspěvky na opravu památek, dary od věřících a vlastním podnikáním. Obecně lze říci, že církev trpí obrovským nedostatkem financí. Jelikož však nehospodaří jako celek, ale převážně v rámci jednotlivých diecézí a řeholních společenství, existují zde velké místní rozdíly. Zatímco např. arcidiecéze olomoucká a diecéze brněnská těží z toho, že pokrývají oblasti s velkým podílem praktikujících věřících a jejich finanční situace je díky jejich pomoci únosná, jiné diecéze, zejména ty pokrývající silně ateistické oblasti (např. diecéze plzeňská a litoměřická) se neustále potácejí na hranici finančního kolapsu a nejsou schopny plnohodnotně udržovat ani klíčové církevní stavby či financovat základní náboženské činnosti. 

Některé české diecéze (českobudějovická, královéhradecká, plzeňská) začaly rozprodávat či pronajímat fary, pro něž nemají použití nebo (ještě častěji) na jejichž údržbu a opravy nemají peníze. V některých případech též převedly několik kostelů na nové majitele (obvykle občanská sdružení či obce), v případě plzeňské diecéze se jedná o desítky kostelů.

Právě udržování církevních staveb, zejména kostelů, představuje pro většinu diecézí neúnosnou zátěž. Konec komunistického režimu zastihl církevní stavby většinou v katastrofálním stavu. Jelikož jde velmi často o významné kulturní památky, není možné je opravit svépomocí místních věřících a ceny oprav tak dosahují astronomických výšek, které si diecézní rozpočty nemohou dovolit. Ačkoliv stát je povinen na takovéto opravy přispívat, často tak nečiní, resp. tak sice činí, ale v naprosto nedostatečné míře. Dalším problémem je, že takovéto starší objekty už často nevyhovují zcela požadavkům kladeným na kostel v moderní době, ale jelikož jsou to památkově chráněné budovy, není možné je přestavovat a upravovat.

Řády a řeholní kongregace 

Obecně lze říci, že řeholní život není v České republice v dobrém stavu. Většina řádů a kongregací se dosud nevzpamatovala z těžkého pronásledování ze strany komunistického režimu – trpí přestárlostí a nedostatkem členů a finančních prostředků a nutností zrestaurovat zničené kláštery a klášterní domy, navíc často zbavené hospodářského zázemí. Pro některé nevelké mužské řády s vyšším podílem kněží je též vysilující, že vypomáhají v duchovní správě farností, která trpí chronickým nedostatkem kněžstva.Obecně lze říci, že dosud se v Česku vzpamatovalo a do plně funkčního stavu vrátilo jen malé procento řádů a kongregací a (pokud pomineme ty zcela nové) – žádné neobnovilo svou činnost v rozsahu a významu z první republiky, či let 1945-1948. V roce 2006 žilo v České republice asi 1900 řeholnic a 825 řeholníků o průměrném věku necelých 53 let (v roce 1950 to bylo asi 7800 sester a 1500 bratrů). Post biskupa-delegáta pro zasvěcený život zastává u ČBK Jiří Paďour, OFMCap.Podrobnější informace naleznete v článku Mužské řehole v Česku.V Česku působí řada mužských řeholí, jejichž nejvyšší představení tvoří Konference vyšších představených mužských řeholí v České republice. Z nejvýznamnějších možno jmenovat například salesiány, jezuity, dominikány, premonstráty, františkány, karmelitány a maltézské rytíře.Podrobnější informace naleznete v článku Ženské řehole v Česku.I početné ženské řehole působící v Česku vytvářejí zastřešovací a koordinační orgán, kterým je Konference vyšších představených ženských řeholí v České republice. Z aktuálně nejvýznamnějších řádů a kongregací je možno jmenovat františkánky, dominikánky, boromejky, vincentky, školské sestry Notre Dame, sestry svatého Kříže a paulinky.

Velká katolická nakladatelství

V Česku existují desítky křesťansky nebo rovnou katolicky zaměřených vydavatelství, nejvýznamnější z nich jsou Karmelitánské nakladatelství, Matice cyrilometodějská, Nakladatelství Cor Jesu, Paulínky, Vyšehrad, tiskový apoštolát A.M.I.M.S., Cesta a Trinitas, řadu katolické a křesťanství blízké literatury produkuje též salesiánské nakladatelství Portál. 

Rádio a televize

V Česku působí TV Noe a Radio Proglas – obojí představují křesťansky orientovaná média úzce spjatá s katolicismem – spolupracují s křesťanskými a katolickými médii ve světě a v jejich čele stojí katoličtí kněží. Proglas přejal též úkol přejímat české vysílání Radia Vatikán. Katoličtí kněží vedou i televizi TV-MIS s programem on-demand, který je dostupný pouze na internetu. Určitý menší počet pravidelných křesťanských pořadů lze nalézt ve vysílání České televize (např. Cesty víry) a Českého rozhlasu. Obě veřejnoprávní média též přenášejí významné křesťanské události – například požehnání Urbi et orbi.

Katolické školství

Římskokatolická církev je jedinou náboženskou organizací, která společně s dalšími subjekty s ní spojenými provozuje na území České republiky rozsáhlou komplexní síť škol a školských zařízení, od mateřských po vyšší odborné. Podílí se též na řízení tří teologických fakult (Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého a Teologická fakulta Jihočeské univerzity). Katolické školy jsou otevřené žákům všech vyznání a řada z nich má pověst prestižních vzdělávacích ústavů (např. Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži)[zdroj?]. Mezi žáky a studenty katolických škol je výrazně vyšší podíl věřících žáků a studentů (obvykle 35-65 %, převážně katolíků). Mimo to katolická církev a další katolické subjekty provozují řadu výchovných a ubytovacích zařízení pro mládež (významnou roli zde hrají např. salesiáni a dominikánky).K 31. prosinci 2007 římskokatolická církev zřizovala 14 mateřských, 22 základních a 13 středních odborných škol, 18 gymnázií, 5 vyšších odborných škol a 25 školských zařízení. Katolické školy navštěvovalo asi 14 700 žáků a studentů, školská zařízení evidovala ve svých prostorách cca 8 700 dětí a studentů. Zároveň římskokatolická církev zajišťovala vyučování nepovinného předmětu katolické náboženství, který na veřejných školách navštěvovalo 42 342 žáků a studentů.

Poutní místa v ČR

Nejvýznamnější poutní místa České republiky jsou Velehrad, Svatý Hostýn, Svatá Hora u Příbrami, Pražské Jezulátko, Křtiny u Brna   a Stará Boleslav. Velký význam pak dále mají Svatý Kopeček, Zlaté Hory a další…

 Maria Rast am Stein: resp. Maria Rast nebo Marie odpočívající na kameni je mariánské poutní místo nacházející se na severním úbočí Martínkovského vrchu (846 m) jihozápadně od Vyšebrodského kláštera v okrese Český Krumlov. Od železniční stanice Vyšší Brod-Klášter k němu lze dojít hned po dvou turistických značkách – zelené, která vede podél křížové cesty vybudované v roce 1898, a žluté, která vede podél toku Menší Vltavice.Na místě stojí kaple Panny Marie Sněžné a obrazárna. Konají se zde každoročně 3 poutě – o prvních nedělích po svátcích Navštívení Panny Marie (2. červenec), Nanebevzetí Panny Marie (15. srpen) a Narození Panny Marie (8. září).Historie poutního místaV roce 1844 se na místě, kde podle legendy odpočívala Panna Maria s Ježíškem, objevil obraz Panny Marie Sněžné. V roce 1887 zde skupina pasáčků nad kamenem a obrazem postavila improvizovanou kapličku, kterou později oni i další usedlíci různě vyzdobovali a vylepšovali. V roce 1887 navštívil kapličku opat Vyšebrodského kláštera Leopold Wackarž, který rozhodl na místě vystavět poutní kostelík. Žulová stavba v pseudorománském slohu byla vysvěcena v roce 1888. V roce 1890 byla tato kaple nahrazena novou, v níž byla umístěna socha Panny Marie Sněžné v životní velikosti. V roce 1898 bylo okolo cesty na Maria Rast vybudováno 14 zastavení křížové cesty. U cesty vznikl též hostinec Alexe Peckla, v němž se čepovalo klášterní pivo (jeho ruiny jsou dodnes patrné).

Čeští svatí a blahoslavení

Nejuctívanější světci, kteří působili na českém území, či se v něm narodili, vzešli ze středověkých časů, z období počátků křesťanství do českých zemí. Jde o věrozvěsty Cyrila a Metoděje, sv. Ludmilu, sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Velký význam má též královská dcera sv. Anežka Česká a další šlechtična a léčitelka, sv. Zdislava z Lemberka. Dále jsou vysoce ctěni raně novověcí světci, z nichž nejznámější jsou sv. Jan Nepomucký a sv. Jan Sarkander. Z moderní doby je třeba zmínit sv. Jana Nepomuckého Neumanna, biskupa filadelfského, posledního českého krále bl. císaře Karla Habsburského a oběti nacistického a komunistického teroru, např. bl. Marie Antonína Kratochvílová či bl. Metoděj Dominik Trčka. V současné době se schyluje k blahořečení kardinála a pražského arcibiskupa Josefa Berana. Vedle nich je zde celá řada méně významných lokálně uctívaných patronů – sv. Ivan, bl. Hroznata, sv. Radim (bratr sv. Vojtěcha), sv. Vintíř, znojemský rodák sv. Maria Klement Hofbauer-Dvořák. Středověk znal i další české patrony, dnes už takřka zapomenuté – např. Přemyslovny bl. Přibyslavu (sestra sv. Václava) či ct. Mladu (neteř sv. Václava) nebo ct. Vojena (služebníka sv. Václava) a další.